Je jízda na motorce nebezpečná? Ach, dobře! Zdravě žít, to je nebezpečné! Protože čím déle žijete, tím větší je šance, že se vám něco stane. Nebo že sami někomu ublížíte. Každý statistik vám může lhát. Celkově to tedy můžeme každý den využít na maximum, pravidelně se smát a užívat si to.
Když přijde zpráva od milovaného soudruha, že toho soudruha odvlekli paní doktorky před nebeskou bránu (nebo peklo, protože ne vždy žil příkladně)? A že je nyní – dvakrát očkovaný a v pořádku – na jednotce intenzivní péče, přičemž jeho míra uzdravení v současnosti podléhá zákonům o hazardu? Že si ho lze krátce prohlédnout po domluvě a že je omezeně kontaktovatelný? Ach jo: Že jeho Norton Commando zemřelo? Pak je konečnost života velmi blízko.
Zdá se, že tento stav je důsledkem skutečnosti, že starší dáma s pečivem vhodným pro osteoartrózu vycouvala ze své zahrady na silnici. A holubice šedo-chocholatá to udělala rozhodně, rychlým tempem a aniž by si myslela, že ten úsek veřejné cesty vedle jejího domu v té době využívají jiní lidé. Kdyby Emile jel trochu rychleji, už by projel výjezdem, když bezmyšlenkovitá seniorka s modrým mytím zatočila s autem do krásné souvislé zatáčky kolmé na silniční provoz.
Ale skutečnost, že Emile zrychlil na bezpečnou cestovní rychlost, prostě nebyl dostatečně rychlý, ho přivedla do úplného chaosu s vanilkovým pudinkovým žlutým Atozhe. Celkově vzato, Emilovi strážní andělé museli pracovat přesčas a doklopýtali k fyzioterapeutovi s vymknutými křídly. Emile se zázračně rychle a dobře uzdravil. Ještě lépe: technicky dohnal byrokratické přestřelky svého podniku o příběh o Emilově aktuální rychlosti v době kolize. Zvrhlo se to v soudní spor, v němž směl vystoupit i již tak přiměřeně pohyblivý Emile.
Rozdílné názory na rychlost Emilova motocyklu se promítly do argumentace právníka, který dospěl k závěru, že kolize v jakékoli rychlosti byla nevyhnutelná kvůli nečekanému přístupu důchodce a naprosté absenci smyků od Emilova zesnulého motocyklu. Druhá strana to viděla jinak. Protože: „Bezbranná stará dáma vs. Strašidelný motocyklista“. Vlastně celý příběh měl šťastný konec.
Stranou necháme holuba šedochocholatého, který je v boji také poněkud zmuchlaný. Ale na druhou stranu: Jeden zázračně vzkříšený motorkář, který má zase velké sny o tom, jakou motorku si koupí, až dostane peníze na novou motorku plus spoustu eur jako kompenzaci a kvůli ušlému příjmu. A v důsledku Emilovy zkušenosti blízké smrti se čtyři lidé zaregistrovali jako dárci krve. Protože bez darované krve – a lékařské odbornosti lékařů a sester – by Emile už nikdy neměl čas snít.
A měl by tenor v popisu působit jako tendenční? Pak to byl jistě záměr. Někde v médiích před chvílí zaznělo: „Starší účastník silničního provozu v ohrožení“. Z hloubi srdce a různých vlastních zážitků na prahu smrti chci ten výkřik trochu změnit: „Ten starší účastník silničního provozu? Nebezpečí!"
Takže kolegové motorkáři: zpozorněte. Senioři často jezdí úzkými, vysokými auty se snadným nástupem. Stejně často s nosičem jízdních kol na něm. Pokud někdo v autě jede v plstěném klobouku a vedle něj je dáma s prošedivělými vlasy… Buďte připraveni na nejneočekávanější manévry. Protože takový muž v takovém klobouku je po čtyřiceti letech manželství zvyklý na každou poznámku své ženy odpovědět „Ano, drahá“ a poté příkaz okamžitě splnit. I když se dostane na titulní stránku místních novin.
Čtěte také:
- více sloupce prostřednictvím tohoto odkazu
– více příběhů o klasické motory
No, starším se občas stane nehoda.
Často kolem sebe vidím, že starší lidé mají většinou menší poškození, zatímco mladí, vybavení zábavnými balónky, dělají opravdu vážné zásahy.
Jsem opatrnější s malým pečivem, mladý nebo starý řidič,
Protože obecně řidiči malého pečiva mají menší představu o velikosti vozidla než řidiči velkých aut.
A podle mých zkušeností jsou řidiči Toyoty novými řidiči BMW.
Nejhloupější akce týkající se předjíždění atd. mají obvykle T na zadní straně. . ..
V 70. letech XNUMX. století se mezi motorkáři tradovalo „když dojedeš až k derigu, zbytek bude následovat“. Byl menší provoz, méně dálnic, zvýšila se (myslím) průměrná rychlost a přibylo úmrtí na silnicích. Docházelo k pravidelným situacím, kdy jste měli opravdu štěstí, že to skončilo dobře. Přesto zůstává otázka: proč se na silnici necítíte tak pohodlně jako tehdy?
Nemá nic společného s věkem. Ale s mnohem nepředvídatelnější ovladatelností na ucpaných silnicích, kde téměř každý spěchá a kromě řízení nachází spoustu rozptýlení ve všech možných dalších možnostech.
Myslím, že věk hraje roli, Woutere. Protože později si mnohem lépe uvědomíte, co se může pokazit. To je tedy „bránění věděním“, které částečně rozptyluje otevřenost mládeže. A ano, značná část z nich jela tvrdě, včetně té vaší. Ropná krize v roce 73 to utlumila a novější politické ambice učinily z „rychlého postupu“ spíše výjimku než pravidlo. S autem jsem se teď nechal předjet nějakými kamiony, protože mi teď připadá moje ego méně důležité než peněženka.
Tento poznatek zcela nevylučuje „lehkomyslnost“ na dvou kolech, zvláště po večerní směně. Koneckonců žiju, abych žil, ne abych přežíval. To znamená, že se stále mohu cítit pohodlně ve své vlastní kůži. Ale chápu, co říkáš.
Je to tak, v B-Kadettu jste měli kromě držení volantu na výběr ovládání světel, stěračů a posuvníků vyhřívání/větrání. Někteří šťastlivci měli na palubě vysílačku.
Doprava je v dnešní době nepořádek. Pokud netelefonují, jiné „platformy“ ve vozidle poskytnou dostatečné rozptýlení, takže pozornost a tím i bezpečnost jsou nepochybně ohroženy.
V minulosti bylo označení směru opravdu povinné. Alespoň….. V dnešní době to vypadá spíše jako možnost! V dnešní době můžete na cestách sníst téměř cokoliv. Telefonování, naříznutí někoho do svodidel, předjíždění zprava, couvání atd. atd. Šance na přistižení je téměř nulová.
Nejezděte však kilometr příliš rychle, protože od CJIB obdržíte „fanouškovskou poštu“. Tento pokřivený stav ve skutečnosti nepomáhá zlepšit bezpečnost. Ani masivně budované 30 km/h zóny ve městě. Zlepšení chování pomáhá.
V této společnosti s 24hodinovou ekonomikou následuje „zaneprázdněný, zaneprázdněnější, nejrušnější“ a
Zlepšení chování, vyždímané bezuzdným administrativním tlakem, je pravděpodobně utopií a dokonce ani možností
V roce 1996 jsme s manželkou projížděli vesnicí Sint-Jozef-Olen v Belgii (kde jsme v té době bydleli) kolem školy místních jeptišek volným tempem, zatímco moje žena měla na klíně tři (3) koláče. Co jsme (a bůh otec) nemohli předvídat, bylo, že sestra řidička (téměř úplně slepá, ale s platným řidičským průkazem) spolu se sestrou spolujezdkyní (ve správném vlámském konvojáři - ano, Dolfe, my Vlámové také umíme francouzsky-) , který lahvuje, se rozhodl opustit své parkoviště s prudkým sešlápnutím plynu a mával na sestru porterku. Vůbec jsme ten manévr neviděli. Výsledek: čelní srážka mezi jejich autem (Honda Civic) a naším (velký Mercedes). Ona: Těžce zraněná. My: Mírně zraněná. Dorty a auta: Perte total. Morálka příběhu: Od té doby, kdykoli vidíme přijíždějící vozidlo z jakéhokoli směru, zůstáváme velmi ostražití….
Jde o přežití. Ale pak s tím můžete zestárnout!
Příběh, který jsem nezažil já, ale můj bratr tehdy ano.
Cestou v -mé- Audi 50, aby si někde koupil auto z důvodu trvalé smrti jeho transportu, předjel tahač s přívěsem.
Dotyčný farmář při jízdě vedle přívěsu usoudil, že -tady- je přehrada, kde se nachází jeho pozemek.
S tímto postřehem také odhodlaně strhl volant, takže přívěs přetáhl přes Audi 50 a také ho odtlačil do příkopu.
Poté, co farmář vylezl z traktoru, chtěl obvinit mého bratra, protože ho předjel…
Auto bylo celkem na pojištění....
Bratr naštěstí ne…
Vatové tyčinky za volantem obvykle něčeho „béžového“, velmi často opravdu starého amerického, popř
Camry. Pozor také na zamlžená skla na vnitřní straně všech aut, kde je osmička
nebo i pár osmiček v SPZ. Je až neuvěřitelné, kolika víkendovým řidičům se nedaří odmlžit okna.
Bart má pravdu, skoro to vypadá, že řízení se stalo možností.
Ciao
Jen jestli se toho nezbavíme!
Všichni jsme ve střehu, když se v našem zorném poli objeví vozík Atos, Agila nebo jiný šedý chocholatý vozík, ale existuje také spousta nepromyšlených manévrů, které se usmívají voláním nebo esemeskou obchodním řidičům a make-upu a fotbalovým matkám v pronajaté kombi C-segmenty…
Lidé už se prostě nedívají; zrcátka a blinkry se staly nadbytečnými možnostmi…
Povzdech...a mezitím stárnu a proplouvám každodenním provozem, jak nejlépe umím
S tím můžete mnohem stárnout! jen tak dál!
I já se snažím být v provozu ve střehu, ať už se svou dvoukolkou, nebo se svou či cizí čtyřkolkou, a včas reagovat na nejrůznější signály. Jak generace závodních holubů (mezitím jsem také přijal tu barvu nahoře), tak generace skútrů (ať už vyladěné nebo ne) a vše mezi tím. včetně bezmotorových nebo elektricky asistovaných pedálových dvoukolek. Ti posledně jmenovaní předpokládají, že když natáhnou ruku, aby naznačili, že se chystají změnit směr, mají okamžitě přednost před ostatní dopravou a pak se vrhnou přímo před 2,5tunový firemní autobus jako pilot kamikadze. v tu chvíli na stejné cestě. Často také maminky s dítětem ve věku základní školy vedle na vlastním kole.
Nedávno jsem musel zastavit na odbočující autobus, dočasně s dodávkou podstatně menší velikosti, která ustupovala protijedoucímu provozu. To se mi podařilo včas, načež jsem dostal citlivé poklepání na zátylku od opěrky hlavy.
Ukázalo se, že v zadní části nárazníku a zadních dveřích mého transportu zaparkovala paní (rok výroby 1981), doručovateli, který jí dal k dispozici majitel garáže jako náhradní vozidlo.
Zkrátka, toho rána prošla nějakou emocionální aktivitou, a tak zjevně nejen řídila, jak se ukázalo, když jsem vylezl (ve skutečnosti spíš překvapený než šokovaný) a našel jsem ji zděšenou a emocionální v autě za mnou.
Shodou okolností jsem ten den měla také domluvenou schůzku s fyzioterapeutkou, která mi důkladně ošetřila krk a záda. Další den se ukázalo, že jsem bez příznaků.
Dotyčná paní se druhý den probudila s bolestmi paží, ramen a zad, protože se zapřela o volant.
Tímto (teď už docela obsáhlým) příběhem chci jen ukázat, že nebezpečí v dopravě může přijít ze všech (nečekaných) stran. Také jsem v minulosti prošel rozsáhlejším školením, než je nutné učení, abych získal svůj růžový (tehdy) papír. Poté jsem také hodně závodil na některých uzavřených kouscích asfaltu v Evropě, takže pořád skenuji, jestli mám v provozu nějakou cestu ven, aniž bych do něčeho narazil. Jak s motorizovanou dvoukolkou, tak čtyřkolkou.
Možná i proto začnou poplašné zvonky chrastit častěji a dříve než u běžného účastníka silničního provozu. I když musím přiznat, že ani já jsem neprojel provozem vždy bez újmy. Roli pravděpodobně hraje i průměrný roční nájezd cca 50.000 10 km za posledních XNUMX let.
Mým záměrem v provozu je však pouze zaměstnávat se řízením a provozem, zatímco když se rozhlédnu kolem sebe, vidím velkou část účastníků silničního provozu zaneprázdněných vším možným, kromě řízení a dopravy.
Multitasking ničí víc, než byste chtěli
Mnozí, ne-li všichni, zažijeme smyslový úpadek. Ale hůře vidět (na to jsou brýle, nebo zákazy řízení) nebo slyšet, méně rychle reagovat atd. nemá vůbec nic společného s ochotou jako účastník silničního provozu dávat pozor na ostatní účastníky silničního provozu. . Malý motorkář kontroluje, jak dobře či špatně motorista před ním – a v menší míře za ním – věnuje pozornost provozu (tedy vám). Smutné skóre je, že asi 1/3 to nedělá vůbec. Nemá to nic společného s věkem nebo barvou vlasů. Fedora vás skutečně může učinit ostražitějšími, ale jakýkoli druh hlavy je schopen nadělat nebezpečný nepořádek. Je spousta starších lidí, kteří si cestu projedou bez (způsobujících) problémů, a spousta mladých lidí, kteří za volant prostě nepatří. Umět se dívat je proto důležité, ale chtít se dívat je důležitější.
Takže to děláme
Jezdec na klobouku, který ho nezná. Sedím na dvoukolkách nebo ve čtyřkolce a neustále prohledávám okolí, zda mi nehrozí nebezpečí. Když je spatřen jezdec na klobouku, zazvoní poplašné zvonky a blikají výstražná světla. Jak často jsem musel své brzdové systémy podrobovat novému testu, protože takoví lidé mohli svým chováním při řízení narazit na „článek 5“, to už se nedá spočítat. Ale abych byl upřímný, rád bych se toho věku někdy dožil. Možná jsem se svými pozorováními a zážitky blízkými smrti skutečně pohlédl do zrcadla budoucnosti.
Viděl jsem snad sám sebe jako toho starého muže, který se nerozhlédl, když přecházel silnici přímo od kostela? Podařilo se mi zastavit mého 'bavorského boxera' s pískající přední gumou. Půl metru předtím bych toho nyní násilně polekaného starce srazil. Rozhodl jsem se, že v budoucnu nebudu jako ten muž. Kdyby jen pro blížící se infarkt, který bych utrpěl při svém zapomenutém manévru. I já jsem byl v šoku a pokračoval jsem v cestě, přičemž adrenalin mi ještě nějakou dobu cákal do očí!
Ten krvavý adrenalin vás udrží v ostrosti!