Přítel W. John Wheatherworth je muž, který se dokáže mírně, ale nesmírně vzrušovat nesprávnými detaily bývalých armádních vozidel. Nikdy jsme o tom nepřemýšleli, ale ukázalo se, že existuje padesát odstínů ‚armádní zelené‘. A všechny lze při restaurování zneužít. K velké nelibosti Wee Johna. Právě před rokem nebo dvěma, jako narozený a vychovaný Brit, narazil na stodolu. Po XNUMX. světové válce byla BSA ve skutečnosti několikrát obnovena pouze „štětcem“.
Existovaly však náznaky, že se to vždy dělalo jednoduše tak, že po laku přejeli hadrem benzínu a pak nanesli další vrstvu. Wee John je nyní v dobrém důchodu, takže teoreticky má spoustu času. To mu vnuklo nápad brousit barevné části ručně, dokud světlo světa opět nespatří původní válečné barvy a značení. Pod všemi vrstvami barvy se skutečně zdálo, že BSA má stále na sobě bitevní výstroj.
Původní barva a nápisy nádrže se objevily téměř nedotčené po asi 50 (!) hodinách broušení. V posledních několika „pracovních dnech“ to Wee John dělal se stále jemnějším brusným a lešticím papírem. Pak byl ale tank 100% autentický s dokonalou patinou a jen zbytek motoru musel být vybroušen do původní podoby. Blok a koš byly odděleny, ale ukázalo se, že jsou dost dobré. Ořezaná byla ložiska kol, spojka a primární a sekundární převodovka. Kabelový svazek byl předělán se správnou kabeláží. Má smysl investovat stovky hodin restaurování do M20? O ekonomické stránce věci nemluvě.
Wee Johns M20 se doslova a do písmene stal k nezaplacení. Ale rozzářil se: "Pro slečnu to bylo v pořádku a byla to zábava!" Bývalý armádní BSA M20 měl v roce 1950 hodnotu několika stovek guldenů. Ale to byly jiné časy. Nyní je na Dutch Lion k prodeji náročný projekt M20 za 7.450 XNUMX EUR. Stačí se podívat na fotku. A prosím nepočítejte hodiny na takovém projektu.
Mezitím je nyní vhodná doba na nákup věcí z druhé světové války. Už to není levné. Ale kolem 5- a 10letých oslav přistání Dne D mají ceny tendenci znovu prudce růst. Jednoduše proto, že lidé s penězi také rádi jednou vypadají drsně.
To může zajít docela daleko. Protože přes naše inzerenty se nám ozval někdo, kdo chtěl také jet na pláže Normandie na předchozí párty. Chtěl tam jet na autentickém Harley WLA. Takové WLA se dost liší od WLC, kterými nás překvapili Kanaďané. Potenciální kupec tedy hledal perfektní WLA. A protože život ve světě velkých peněz jde rychle, chtěl ten stroj do týdne. Pak musel být připraven vyrazit do Normandie. Kupec tam pak odletěl soukromým tryskáčem, projel si kolo a vrátil se další den. Koupil si velmi pěknou WLA za částku, která prodejci umožňovala žít téměř tiše.
A pak se ukázalo, že mezi nimi došlo k obchodní dohodě. Takže tam stála mateřská duše Harley sama ve Francii. Pro kupujícího skončila zábava. Utrpěl pětimístnou ztrátu a pokračoval ve svém životě. Ale chtěl bych mít takový život?
velmi se omlouváme, že chybí fotografie konečného výsledku
Úplně první motorka, na které jsem kdy seděl, byla WLA. Zářící zářící…. kdybych si to tehdy koupil! Každopádně to byl docela zážitek někde v roce 82. Brzdění před zatáčkou dalo jasně najevo, že přední brzda je jaksi „totálně mimo“ a narychlo konzultovaná zadní brzda dychtivě přijala svůj úkol a akutně zablokovala zadní kolo. Tak jako tak…. Roh byl úhledně projetý a já byl o úžasný zážitek bohatší. Kdybych si to jen koupil... vzlykej!
Počítám do tří. Pak jsme společně propukli v pláč. Ale mohlo to být ještě horší: Otec mého soudruha koupil WL v roce 1961 nebo tak nějak za 110 guldenů. Ten stroj je stále v rodině. Bohužel ne moje rodina
Armáda / ex-ww2 věci byly k nezaplacení po věky.
Willys nebo Ford MB už dnes stojí 30–35 tisíc a za pěkného WLA v bitevní výbavě se dnes bez škubnutí žádá 25 tisíc…
Málem si za to koupíte nový FXR Low Rider…
A pak nám přijde divné, že muzea a bunkry atd. jsou drancovány.