Bydlení v koloně Harleyů

Jako motocyklista máte obvykle své sny. Dřívější infekce mě nakazila virem vidlicového dvouválce Shovelhead o objemu 1200 ccm. Motor. Ne plnohodnotné Hardly Ablestone. Ty byly na mě příliš objemné. Připočtěte k tomu ohromující pocit krásy, který nabízela plynulá linie rámu hardtailu od hlavového sloupku až po zadní část. Už jsem měl svůj vysněný motocykl v hlavě.

Samozřejmě o tom můžete dál snít. Ale já jsem dostal práci ve firmě, která vyráběla poměrně dost stlačeného vzduchu/vzduchu na dýchání pro hasiče (a potápěče). Byla to také oficiální inspekční stanice, spadající pod vyhlášku o tlakových nádobách. Prostřednictvím inspekční služby lahví jsem se dostal do kontaktu s Gertem Dijkshoornem, guru tlakových nádob z Utrechtu. Gert nebyl obyčejný rádoby profesionál. Věděl, co dělá, a provedl skutečná vylepšení technologie motorů Harley s bočními ventily a s horními ventily.

A jeho klientela se ukázala být docela rozmanitá. Gert je stále aktivní z Amaliastraat. Až trochu opadne chvilka, budu se tam muset znovu vydat.

Gert se také zabýval výrobou rámů. Jako jezdec Pro Street je prodával po celém světě z Amaliastraat. Ale když jsem viděl jeden z jeho hardtailových rámů, byl jsem přesvědčený. Rám byl stejný.

Pak začalo hledání zbytku. Protože jsem nebyl nadšenec do Harleyů, dal jsem si volnou ruku. Mezitím jsem ale narazil na několik unikátních Harleyů, které se dnes již nevyrábějí. Nákup a montáž pokračovaly. Přední část byla z Hondy XL500. Odpružení muselo být pro ni později upraveno. Zadní kolo pocházelo z Yamahy TX750, slavné „ropné skvrny“. Poloviny palivové nádrže byly „vyrobeny v Číně“, ale byly věrnými kopiemi originálu. Sedlo – přesně to, které jsem hledal – jsem koupil na veletrhu za 10 guldenů. Cena byla tak dobrá, protože prodávající nevěděl, co to je, jelikož měl skladem pouze použité japonské výfukové systémy čtyři v jednom.

Blatníky kdysi patřily BMW /5. Karburátor byl 40mm Mikuni, který byl na výstavě špinavý a mastný. Doma ho osprchovali a revitalizovali pomocí sady na repasi. Vzduchový filtr byl z vrakoviště na další výstavě. Ta odlitá část byla dost špinavá, tak ji vyčistili, obrousili a vyplnili. Pak ji proměnili hliníkem ze spreje. Na další výstavě byly k vidění tři exempláře přesně takového výfukového systému, jaký jsem chtěl. Vybral jsem si ten nejmastnější a nejšpinavější. Doma, po opláchnutí a vyleštění, s trochou hoblin a trpělivostí, vypadal jako nový. Fantastické! Mezitím bylo k rámu přivařeno několik věcí a ten šel k Sjonniemu Sigaarovi na práškové lakování.

Řidítka mopedu pocházela od známého.

Celkově vzato, už uběhlo dobrých pár hodin, když jsem narazil na krabici sprejů „Powder Blue“. Okamžitě jsem ji prohlásil za svou oblíbenou barvu. Logo na nádrži bylo poctou té prokleté značce Lilac. Co znamenaly ty čínské znaky pod ní? „Není to originál.“ Přibližně v té době se objevil i světlomet Sportster. Nastal čas na kabeláž. A to byla hračka.

Smontoval jsem kolo v obýváku a viděl jsem, jak se náš syn poprvé postavil. Vyšplhal se po krajnici Powder Blue a s úžasem se rozhlédl kolem. Mimochodem, motorkář se z něj nestal.

Pak byl můj výtvor připraven k inspekci RDW.

Ach jo: mezitím jsem si našel novou práci. To znamenalo stěhování. Stěhování muselo být zařízeno do roka. S pronájmem byl problém. S partnerem jsme vydělávali příliš mnoho na to, abychom měli nárok na sociální bydlení. A pronájem v soukromí nepřipadal v úvahu. Tak jsme začali hledat dům na koupi. Ukázalo se, že na to si člověk musel přinést vlastní peníze. Peníze jsme neměli.

Po pečlivém zvážení byly motor, (repasovaná) čtyřstupňová převodovka a podvozek prodány samostatně. Takže jsem už neměl své vysněné kolo, ale měl jsem navíc 12 000 guldenů z vlastních peněz.

S tím jsme se pustili do práce.

A našli jsme dům.

Takže už třicet let žijeme v Harley-Davidsonu.
A ta chata se stala podstatně cennější, než kdybyste si ji kdy postavili svépomocí.

Ale stejně jako před třiceti lety nebyly peníze na dům, tak teď nejsou peníze ani na stavbu druhého vysněného kola.

A teď za to prodat ten dům…