Uzávěrka dubnového čísla -> 17. února
Tvoření vzpomínek: XT500 – sloupek
Po více než půlstoletí ježdění na motorce jsem na vrcholu svého úpadku. Protože to, o čem v dnešní době všichni mluví – vytváření vzpomínek – Udělal jsem to už dávno. A stále častěji si to připomínám: ty vzpomínky.
Bylo mi něco málo přes dvacet, když jsem si shodou okolností koupil jako novou XT500. Majitel ji koupil z druhé ruky, ale po koupi ji nedokázal nastartovat. A přesto startování XT bylo a stále je spíše dovedností než řemeslem.
Léto poté, co jsem si ho koupil, jsem odjel na dovolenou do Francie – jako vždycky sám. Stručně řečeno: nelegální mladík jedoucí na terénní motorce svého staršího bratra mě našel v bezvědomí na vnější straně zatáčky, několik metrů pod silnicí. Dozvěděl jsem se to až později, když jsem se probudil v regionální nemocnici – kde vzduch páchl močí a dezinfekcí; převládal zápach moči – za doprovodu tichého štěbetání ptáků.
Zotavení: Vedle mé postele stála pohledná mladá asijská zdravotní sestra a mluvila s mužem v bílém plášti. Mluvíme o konci 70. let.
Stručně řečeno: po třech dnech jsem znala sestru jako Marii Thérèse a postel byla nepohodlná. Ale to mohlo být také způsobeno mými zraněními. Naštěstí jsem byla nadále pevně na morfinu. Propustila jsem se z nemocnice sama, v lékárně jsem si koupila silné léky proti bolesti a domů jsem dobelhala veřejnou dopravou.
Když jsem dorazil k rodičům, uviděl jsem matku a otce v mírné panice. Před odjezdem jsem si koupil mezinárodní cestovní a úvěrový dopis od ANWB. Také jsem musel zadat adresu, na kterou by je měli upozornit, kdyby se něco stalo. Žádné upozornění nedostali, ale odtahovka jim domů přivezla silně zmačkaný XT500.
„Ne, paní, o tom nic nevím. Podle dopisu jsem to sem měla jen doručit.“
No, všechna nedorozumění se vyjasnila a já dostal pár dní rodičovské péče, stejně jako za mlada. A všechno dopadlo dobře. XT bylo přestavěno s věcmi, díky nimž bylo ještě zábavnější. A poté následovala spousta dalších kol a vzpomínek na kolo.
Ale vzpomínky na XT500 se mi vybavily, když jsem u Alberta Venemy uviděl krásnou XT500. Naprosto úhledná a dokonale originální, až na – civilizovaně znějící – náhradní výfuk BSM. Plus hravá pravopisná chyba na bočním krytu. Všechny vzpomínky na XT se mi vybavily. A kdyby mi moje startovací koleno nepřipomnělo, že i ta zažila svůj díl opotřebení...
V dnešní době existují sady pro přestavbu elektrického startéru pro XT500, ale to bylo na mě moc. Jinak bych si koupil další XT. Prozatím se budu držet jen vzpomínek.
Následující rok jsem se znovu bezstarostně vydal na dovolenou na přestavěném a už ne původním XT500. Na stejné místo, kde jsem zemřel.
V petrochemickém průmyslu se v případě, že se výroba šarže pokazí, provádí opakované zpracování. Proto... Znovu spusťte Teď na nádrži mého spolucestujícího. Dovolená byla fantastická a proběhla hladce. Ale myslím, že to bylo proto, že si mě v zatáčkách stále pamatovali a protože slyšeli, jak se XT blíží z dálky, jede s prakticky netlumeným odpružením, a proto se co nejvíce natáhl.
Z neurčitě romantického impulsu jsem navštívil nemocnici, kam mě přijali. Mohla by tam Maria Thérèse ještě pracovat?
Maria Thérèse tam už nepracovala. Ale stále na mě čekala jedna nezaplacená faktura.
Ale nejtrvalejší vzpomínka na ten nezapomenutelný skok dolů? Nosím ji v pravém koleni a krku. Každé ráno, když se probudím, mám pocit, jako by se tam v určitém okamžiku něco pokazilo.
Nádherné, tohle vytváří vzpomínky.
No ano, XT500 z konce roku 1988, jedna z posledních nových, které jsem si koupil - ne-li vlastně poslední (ta speciální verze s chromem atd.) v Termaatu v Nijmegenu, než jsem si myslel (faktura je pořád někde na půdě v krabici) za 4750,00 fl.
Měsíce na něj padával prach v showroomu na Hertogstraat a konečně se ho jeden kupec rád zbavil. Startování byla skutečně dovednost, kterou se člověk musel naučit. Najel jsem na něm sotva myslím necelých 1000 km. Jelo krásně, brzdění bylo tak trochu zpomalující, zejména předním bubnem. Ne, pak vlastně moje pozdější SR500 z roku 1978, která stála na místě.
A pak se v dohledu objevil dům, prodávaný v perfektním stavu za 4 000 guldenů. Kupující v Hilvarenbeeku museli být nadšení. No, tak to chodí, když člověk ví všechno předem...
Pořád občas jezdím na synově Hondě XL250 (také z roku 1978) a po čase i na dvoutaktu Suzuki TS250, ale to je jiný příběh.
Bylo to kolem roku 1980 a pak jsem si koupil jako novou ojetou XT 500 z roku 1978 s velmi malým počtem najetých kilometrů. Když jsem o téhle motorce poprvé něco četl, chtěl jsem si ji a používal jsem ji na dovolené a na enduro závody. Pořád ji mám a loni jsem jel týdenní OTR s mou 52letou dcerou na Hondě XL 125 R v Cévennes s průvodcem z MDMOT.DE, vždy skvělí průvodci. Je mi 80 let a stále si užívám jízdu v terénu, teď hodně s Hondou z roku 1986, kterou jsem dostal od bratrance, který ji tehdy koupil pro svou dceru. XT500, bohužel už takovou nevyrábějí...
XT… hezká věc; vždycky jsem si ho přál, ale nikdy jsem se k němu nedostal.
Naštěstí nevím, o co přicházím!🥴
Já taky, a jsem přinejmenším stejně spokojený! Rychle jsem ho vyměnil za silniční SR500. Najel jsem na něm asi 80 000 km/h bez jakýchkoli problémů, a to i díky lepší ovladatelnosti a skutečné přední brzdě, kterou XT nemá.
Nikdy jsem nejezdil na XT500, což je vážně škoda. Pořád si ale živě pamatuji zvuk těch věcí. Když už mluvíme o vzpomínkách… A taky ten jezdec, který seděl nízko a často je viděl, jak prakticky vlétly do zatáčky s nataženou nohou. Je škoda, že ceny se vymkly světu. Jsou to fakt zábavná kola!!
Byl rok 1975, čerstvě po vysoké škole a s prvním zaměstnáním. Na obzoru se objevila motorka, ale která? Musela být jedinečná a cenově dostupná. Naprosto nulové znalosti a dovednosti mě donutily koupit si svou první Moto 73; uvnitř byla reklama na Motorhuis Safe v životní velikosti. Jednoho bezohledného sobotního rána jsem se vydal na cestu na voze 2CV4 s názvem Safewaarts.
A tady to bylo, XT500, rok starý a (v té době) cenově dostupný……
Následující pátek měl být doručen, tu noc téměř nespal a hned druhý den odešel z kanceláře šéfa, aby šel domů... stál tam, v celém svém pokušení.
Takže nastartovat, vypnout zapalování a šlapat – žádný problém. S příliš velkou pravou nohou jsem zavolal na helpdesk Safe: stisknout dekompresní páku, jemně šlapat, dokud se v okénku na bloku motoru neobjeví něco kovového... uvolnit všechno a šlapat!
Šlapání do pedálů, dokud člověk nespadne, žádné hraní a zuřivý vztek. Můj hodný táta, který taky jezdil na motorce, si všiml mého rudého obličeje a pravé nohy jako u Hulka a zeptal se: „Proč máš zapnuté parkovací světlo?“
POVZDECH……!!!
Mám dva úplně opotřebované Worldbiky; občas se na ně tajně podívám, ale tehdy stály nové v bedně jen 3500 guldenů a teď...