Po třech letech je to znovu. Festival Oerol na Terschelling se vrací. Jsem pravidelným návštěvníkem Oerolu, který má pro každého hodně co nabídnout. Můžete chodit na představení, ale můžete také použít Oerol, abyste se ponořili do neformální atmosféry dovolené a oslavili pěkný večírek, a to všude na ostrově. Během Oerolu je trochu méně zřejmé, že si vytvoříte vzpomínky na auto. Přesto byla řada vzpomínek dodatečnou třešničkou na lahodném dortu Oerol. 16. června se vrátím se svými přáteli do Terschellingu. A v předstihu bych se s vámi rád podělil o krásné vzpomínky na auto.
V roce 2004 jsem zažil snad nejturbulentnější edici Oerol všech dob, kdy jsem tam byl. Na ostrov jsem jel se svými fotbalovými kamarády potřetí za sebou. Tato tradice vlastně začala na nádraží Leeuwarden. Znáte to: sejít se na nástupišti a pak si nechat do ruky vtlačit nevyžádané plechovky piva, takže než nasednete na vlak do Harlingen-Haven. O pár hodin později jste na pronajaté dráze a pak už víte: je to opravdu šílené. Na nábřeží přístavu West-Terschelling přicházejí telefonní hovory z vnitřní kapsy. Stačí poslat starým kontaktům SMS, že jste tam, pokud rozumíte, co tím myslím.
Tak to šlo v roce 2004, byla tam velmi povznesená atmosféra. Podzim 2002 a měsíc leden 2004 byl smutný díky několika významným událostem. Ale směl jsem pozdravit i krásné chvíle a v červnu 2004 se obloha vyjasnila. Díky tomu bylo snadné si vše na 100% užít, nechat se vším pohltit. A všude jsem se spojil s Oerolem, šlo to tak snadno, jako by každý viděl, že jsem osvobozen. Mluvil jsem se známými i neznámými lidmi, setkával se se svými kamarády pivo, relaxoval na Zelené pláži a také si vyšel sólo, v předehře nadcházejících večerů.
Během edice z roku 2004 jsem byl nějakou dobu v zajetí klasiky, kterou bych si koupil. A před tím létem jsem už zvládl nezbytnou klasiku a různorodého charakteru. Málem jsem sáhl po Mercedesu-Benz 230.6 (s tím starým dobrým motorem M180 pod kapotou), ale cena byla vysoká. A nebyl v tom žádný úsek. Přesunul jsem pozornost na všechno. Jezdil jsem i s Fiatem 600 (druhá strana spektra, ale srdcovka z dětství) a ještě pár klasik, na které jsem měl slabost už od dětství.
Nakonec můj zrak padl na Renault 4 Savane, krásný příklad, který parkoval v de l'Est ve Vlaardingenu. Požadovaná cena byla docela rozumná a těsně předtím, než jsem šel do Oerolu, jsem měl Renault v jakési možnosti. Byl bych zavolán, až se přihlásí další kupující. To se nestalo. V Oerolu se stalo, že jsem v sobotu odpoledne přišel do kontaktu s majitelem Renaultu 4, muselo to tak být. Chvíli jsme si povídali a přátelský muž už mi dal nějaké informace o klubu R4. Byl jsem o krok blíž k Renaultu 4 Savane.
Pak jsem šel do jedné z útulných hospůdek na západě, abych se sešel se svými fotbalovými přáteli. A pak se to stalo. Cestu mi zkřížil VW 1303 S lakovaný v Leuchorange. Najednou jsem myslel na svého dědu, myslel jsem na svého strýce, na své přátele z Alkmaaru. Všichni lidé VW a Brouk byl pro všechny prvním vlastním autem. Brouk mě vždy fascinoval.Z mohutného boxerského zvuku 1584 ccm mi naskočila husí kůže.
V letech před rokem 2004 jsem pravidelně řídil Brouka a pokaždé, když jsem nastartoval motor, cítil jsem pouto vzbuzující důvěru, skrytou hlubokou lásku, která se vynořila. Ano, některé zážitky z jízdy s R4 mi nebyly cizí. Ale pochyboval jsem. Uvolnil by můj vlastní R4 ten pocit, který jsem měl s Typ 1 v sobě taky? A posílil by moje velké sympatie k R4 hluk motoru? Nemyslím si, že je Brouk ještě charakternější? A nevyhovovalo by mi to víc? Protože vypadám jako můj dědeček a můj strýc je skoro moje starší dvojče."
Ty myšlenky mi prolétly myslí. A co platilo vždy: když jsem slyšel vzduchem chlazený motor VW a/nebo seděl v Broukovi, cítil jsem to hluboké rodinné pouto, tu neskrývanou lásku, kterou chovám ke svému dědovi a strýci, na kterou jsem dodnes tak hrdý. VW 1303 S na Terschellingu rozbil můj záměr jít na 100 % do tolik žádaného Renaultu 4. Na místě jsem se ale rozhodl nechat klasické úvahy pár dní odpočinout.
Večer v café de Zeevaart střecha zase spadla po staru. Byla jsem šťastná, potkala jsem krásné (a někdy i moc krásné) lidi, byli tam další kamarádi a (i staří) známí, byla to jedna velká párty. A při sobotním večerním vyřizování to sotva bylo o mašinkách, na kterých jsem odpoledne pracoval. Trochu návštěvníků z mého týmu se tyčil nad hudbou a řekl: "Pěkný člověče, že sis koupil Renault 4 a už jsi měl dnes odpoledne kontakt s členem klubu, skvělé!"
O tři měsíce později jsem si koupil svou klasiku. Spoluhráči se na to občas ptali, ale v odpovědi jsem tomu prý věnoval málo pozornosti. "Všechno má svou dobu lidi." A když jsem si koupil svou klasiku, neřekl jsem nic. Ale jednoho dne poté, co jsem si vyzvedl auto v Twente, jsem s ním jel na první trénink. Mezi tréninkem a po večeři v jídelně jsem řekl: „No tak, kluci. Ukaž mi něco." O tři minuty později jsem ukázal na své klasické auto na parkovišti. "To je on." Moji spoluhráči byli ohromeni. A někteří byli ohromeni. Protože neviděli Renault 4. Koukali na můj Senegalrode VW 1303.