Návštěva žádosti o zaměstnání – sloupec

Zastavte se kvůli poruchám. kdo jiný to dělá? Pořád to děláme! Protože je vždy příjemné potkat nové lidi. A pokud můžete někomu pomoci, proč ne? Tam, kde jsme v minulosti okamžitě vybalili válec s nářadím a vyrobili díly s improvizovanými možnostmi, jako je píst z plechovky od piva nebo ojnice z kusu dubového dřeva, je nyní život jednoduchý. Pokud není plyn, můžeme pomoci. Pokud si uvízlý motocyklista zapomněl svůj – nebo její – mobilní telefon, budiž. Jinak je to v dnešní době něco elektronického a pak si nemůžeme pomoci. Ach jo; můžeme cestou nastřelit i bezdušovou pneumatiku. Průměrný motorkář má nyní mobilní telefon a Záruku mobility. Ale co bychom měli dělat s průměry?

Muž stojící vedle téměř kompletně rozebrané motorky na Straatweg zjevně nebyl váš průměrný. Stejně málo jako jeho motor byl průměrný. Samotný motorkář vypadal, jako by vystoupil přímo z „Hodného, ​​zlého a ošklivého“, až na dva kolty visící nízko na bocích. Zdálo se, že jeho motocykl byl složen z dílů všech japonských jízdních kol od roku 1980 do roku 1990 nebo tak nějak.

Všude visící dráty. Všechno to vypadalo velmi vážně. Jako kůň s prostřeleným břichem. Ale ukázalo se, že je to v pořádku. Náš kovbojský klon Italo nám mírně přátelským tónem řekl, že je na cestě mluvit o nové práci. Měl ale zadní vítr, a proto byl o půl hodiny dříve. Ten čas využil k dalšímu tahání drátů na svém úžasném dvoukolce. „Je na něm sada 1170 Wiseco. S kompresorem,“ radostně ukázal na blok motoru a hlavu, na které visel gigantický karburátor, vypadal mnohem hezčí, než by mohlo být vstřikování paliva.

Pro někoho, kdo byl patnáct minut před pracovním pohovorem, se náš kolega motorkář ukázal jako velmi klidný. „A kde by měl být? A kolik času potřeboval na to, aby dal svůj výtvor zpět dohromady a běžel?“ Ah To bylo jednoduché. Ukázal na kancelářskou budovu přes silnici. "Musím přejít. A až tam skončím, přejdu znovu a dokončím to tady.“

Jednou jsem se ponořil do své vlastní žádosti o zaměstnání minulosti a uvědomil jsem si, že jsem se nikdy nezabýval svými záležitostmi takto Zen. Dlouho držený lovec kariéry roztřídil některé věci do batohu a uvedl, že právě procházel. "A nefotografuj!"

Rozhodl jsem se počkat, zapálil si doutník a podíval se dále na technické shromáždění přede mnou. Ve skutečnosti všechny věci, které byly provedeny, vypadaly pouze promyšleně a profesionálně. Jen to zapojení nemohl nic udělat. Poznal jsem spínač zapalování. Když jsem ji převedl, rozsvítila se všechna světla. Zvláštní ...

V polovině mého druhého doutníku se znovu objevil napodobitel Clint Eastwood. Okamžitě jsem se dostal do harmoniky Ennia Moricioneho. Vracející se mechanik mi dal pětku a šťastně řekl: „To je v pořádku. Mám práci." Během hovoru vrátil nádrž na své místo a zapojil rychlospojky palivového potrubí. Boční kryt byl zavěšen. Kamarád do toho šel.

Přilbu nasazenou. Nasazené rukavice. Kontakt na. Stisk tlačítka. Yamahasuki Special začal s vyjícím kompresorem. Po pár tichých sešlápnutích plynu jela věc při nulovém zatížení překvapivě tiše s drobivým zvukem výfuku bloku s velmi horkými vačkovými hřídeli. Jezdec zařval: „Díky za zastavení!“. Dal plyn. Dave je pryč.

Jakou práci teď ten mladý měl? Jaká společnost byla v neutrálně vyhlížející budově? Žádný nápad. Ale zastavení pro zjevně uvízlé motocyklisty? Budu v tom pokračovat.

Čtěte více sloupce prostřednictvím tohoto odkazu

Více příběhů o klasické motory najdete prostřednictvím tohoto odkazu