Uzávěrka červnového čísla -> 21. dubna
Nat… – sloupec
Dívám se ven. Prší. Jako by už nějakou dobu nepršelo. Moje motorka, na které si kupuji doutníky, stojí v dešti, protože ty mazlivější jsou v garáži. Tenkrát... S přibývajícím věkem toho člověk mívá čím dál víc. Ale stejně, tenkrát. Ještě před pár lety jsem jezdil ve všech ročních obdobích. Posledních pár let nebylo nepohodlných. To proto, že i to ne tak drahé moderní motocyklové vybavení je nepopsatelně lepší než to, s čím jste si museli vystačit před 40-50 lety. Když se podíváte, kolik motocyklového vybavení se za 50 let vystřídalo? Když se podíváte, jak moc jste zmokli tehdy a jak moc zmokříte teď při pořádném lijáku?
Voděodolnost a větruodolnost byly kdysi charakteristickými znaky slavných žlutých PVC pláštěnek a kalhot. Jihozápadní oblečení pro školáky a cyklisty s krabičkou na oběd na nosiči zavazadel. Toto PVC oblečení muselo být co největší, aby se pod něj vešlo více vrstev látky. Jako motocyklista jste nosili pletené vlněné spodní prádlo pro tepelnou izolaci, často s pyžamovými nohavicemi a samozřejmě s běžnými kalhotami pod nimi. Podobný systém vrstvení se používal i nad páskem. Za veselou žlutou PVC látkou se na hrudi nosily noviny pro izolaci. Nejlépe sobotní vydání Telegraafu.
Kolem krku a spodní části obličeje byl omotaný vlněný šátek. Vršky rukavic byly silně namazané, aby se zabránilo pronikání deště. Totéž platí pro boty. Voděodolnost toho vlajícího oblečení? Byla omezená. Docházelo k prosakování. U krku jste cítili první kapky pronikající brněním. Z těchto kapek se stal pramínek pomalu se oteplující vody. V údolí mezi hýžděmi se vytvořila malá nádržka. Její přepad byl vlevo a vpravo přes rozkrok. Rukavice a boty mezitím také opustily princip Luctor et Emergo. Vaše ruce zvlhly a prochladly. Boty se pomalu plnily vodou. Ta voda se postupně oteplovala. Ale to proto, že vám chladly nohy. Mezitím jste už docela dlouho jeli hmatem se zamlženým a mokrým hledím. Noviny se už obvykle proměnily v papírmaše. A pak vám zbývalo už jen asi dvacet minut jízdy do cíle. Po svlékání ležela v garáži, kůlně nebo na chodbě celá hromada promočených věcí, jako opuštěný ostrov uprostřed vody, která už prosakovala a kapala.
Tělo si na to zvykne. Zotaví se. Alespoň do určité míry. Pokud ještě někdy zmoknu a prochladnu – omylem nebo náhodou – celý můj organismus se dostane do jakéhosi bolestivého, revmatického stavu, jako by byl vařený zaživa humr. Tělo si věci pamatuje. A s tím prostě musíte žít.
Mezitím je venku stále zima a vlhko. Ale v garáži je sucho. A jakmile topením ofouknu nářadí z největší zimy, určitě si připravím motorku na jaro.
Po všech těch zimách na motorce jsem se naučil jednu věc: jaro vždycky přijde!
Jednou, když jsem byl mnohem mladší, štíhlejší a hezčí, jsem se s kamarádem kolegou vracel z Elephantentreffu v pohoří Eifel.
Já na svém CB350F, on na Suusu GS550.
Pršelo...ne, nebylo to normální, ale museli jsme pokračovat, protože šéf nás druhý den zase očekával.
Musel mi při tankování udržovat Hondu v chodu, protože v té době už všechno jiskřilo a víčka byla prasklá.
Teprve nad 4000 otáček za minutu to běželo „úhledně“ se čtyřmi potenciometry.
To byl takový boj! Doma jsem strávila hodinu ve sprše, jen abych se zase zahřála…
A pak jsem si přísahal, že už NIKDY nebudu jezdit v dešti.
Ale ano, samozřejmě vás ty cákance někdy „překvapí“.
Mrholení je možné, ale liják?
Pak hledám první volný úkryt: kavárnu, přístřešek nebo nadjezd... je mi to jedno.
Ne, nejsem z cukru... ale od té cesty zpátky v prudkém dešti nejsem ani z kamene.
I kdyby pršelo jako z konve: Fuj! Ale teď je to paráda! Jen si vezmu doutníky v Mashu a pak se vydám zpátky přes Steenderen, Bronkhorst a Brummen.
Myslím, že Dolf zapomněl na whisky, ta tě zahřeje víc než doutník.
A na zdraví!
Pokud pojedete kolem staré školy v Rha, zamávejte; bydlí tam rodina...
Krásné prostředí tam.
Ahoj XDolfe.
Jako vždycky si řidiče opět užívám, a obzvlášť tvoje příběhy.
Pořád mám u sebe jeden obsáhlý příběh, který jsem kdysi napsal pro motorkářské kluby; ty příběhy jsou o cestách, které jsem podnikal, a ústředním tématem je BMW /R 60-2. Takže 60. léta.
Pokud to bude zajímavé, pošlu to. Stačí uvést e-mailovou adresu, kam to má být zasláno.
S pozdravem
Gerrit Mannebeek
Když jsem přišel domů, lehl jsem si na záda s nohama nahoře, abych si vyfoukl boty. Fungovalo to!
Opak může být také pravdou….
Jednou jsem se po náročném dni u stolu chystal odejít…
Konec srpna; kolem 27 °C a blížící se černá bouřka. Kožené kalhoty a bunda...rozhodnuto...nepromokavý overal, nebo ne?
Stejně jsem to udělal. O deset kilometrů dál se bouřka otočila na druhou stranu a já stál na semaforu v koženém obleku i nepromokavém overalu v 27 °C!
Když jsem se dostal domů, rychle jsem vyprázdnil boty a ztracenou tekutinu nahradil litrem pěnivé tekutiny. To byla ale pekelná jízda!
Jsme fakt drsní chlapi!
To je zase skvělý příběh, Dolfe! A tak ztotožnitelný!
Jezdím už léta. Ať už déšť nebo slunce, vítr, déšť, bouřky, mráz a dokonce i nějaké zledovatění. Tenhle chlápek jel dál s mým věrným Blauwtje. Mám (a stále mám) ten kožený oblek s tou těžkou koženou bundou. Ten oblek, který jsem pečlivě promazal a naolejoval. Trocha deště mi vůbec nevadila. Lijáky ale byly problém. Voda, která stékala z nádrže na sedadlo, a všechno ostatní, co tam stejně dopadlo shora, se mi hromadilo mezi nohama a nakonec, přes šev pod tlakem větru, promočila mé korunovační klenoty v nepřehlédnutelném „osvěžujícím“ koupání. Nohavice kalhot se daly také přetáhnout přes boty, což bylo VELMI praktické. Moje ostatní motocyklové kalhoty se vešly jen do bot. V nebezpečném počasí s sebou vždycky nosím roli široké hnědé balicí pásky a v případě potřeby ji používám k zalepení přechodu z kalhot na boty. Funguje to perfektně!
Zpočátku jsem neměl vyhřívané rukojeti. Ta téměř 40kilometrová cesta k šéfovi v -12 stupních Celsia byla utrpení. Jakmile jsem dorazil, tak jsem to sotva dostal pod kontrolu. Dvacet minut jsem nemohl odpovídat na otázky kolegů, kteří mě s nimi vždycky ráno po příjezdu bombardovali, protože mi zamrzl hlasový odposlech. Ruce jsem měl necitlivé, dokud se nezahřály. Ten pocit, to je teda jo!! 😬😖
Bylo to opravdu hrozné, když celé dny pršelo a já si nemohl pořádně uschnout oblečení od příchodu domů až do druhého rána a od příchodu do práce až do cesty domů. To bylo vyloženě nepříjemné.
V jednu chvíli měli v Aldi jednodílný pláštěnku. Je těžké si ho obléct, ale je fantastický. Stalo se to během jízdy do Jan Beck ve Wijhe, když lilo jako z konve. Při rychlosti 130 km/h na dálnici skrz liják, ale pláštěnka se ani nepohnula.
Mohu dosvědčit izolační účinek novin. Zmačkané noviny fungovaly ještě lépe. Někdy k nim také fungovala bublinková fólie... fungovala ještě lépe...👍🏼👍🏼
Rozdíl dělá oblečení. Ale od svých sedmdesátých narozenin si dávám pauzu od mokrých a studených jízd. Měl jsem to udělat dřív.