Tvoříte si vzpomínky? – sloupek

Tvoření vzpomínek. Tuto frázi v dnešní době často slýcháte v cestopisných příbězích a reklamách od cestovních kanceláří. Jako by vytváření vzpomínek bylo samostatným sportem, cílem samo o sobě. No, je mi asi 71. To se stále mění. Když mi bylo asi deset, propadla mi motorkářská chřipka v podobě C77 (nebo C72) nevlastního otce mého přítele S. Tehdy jsem začala s tím, čemu se dnes tak výstižně říká „Tvoření vzpomínek“. Tehdy to bylo: „Začala jsem si hrát se starými mopedy.“ Tím, že si hrajete, si prostě vytváříte vzpomínky. Jak člověk stárne, to prostě zjistí.

Poté, co mi „motocykl“ přišel jako fenomén (také moderním jazykem), mé kapesné šlo na Týdenní motoristický časopisPořád si pamatuji cenu: 60 centů. Tak jsem si uvědomil, že existuje mnohem víc typů motorek než jen houpací kůň z ocelového plechu S. (nevlastního) otce. Zvlášť když byl S. o něco starší. Protože když jsem ještě jezdil na svém (superrychlém) Zündappu, S. už měl řidičák. A Suzuki T500, u které neustále trhal dráty. Nesměl jsem na ní jezdit. Ale směl jsem ji nalakovat.

Moje první opravdová motorka byla Jawa 250 s jednou z těch zatraceně snadno skládacích L-regálů. Bydlel jsem v Maarssen-Dorpu a nedaleko Hilversumu jsem najednou uviděl auto s řidičem, kterého jsem znal: můj otec. Byl na poli a bezstarostně jezdil po celé zemi, včetně Belgie, bez L-regálů. Hurá! Další vzpomínka. Když jsme se setkali doma, dobře jsme si popovídali jako otec a syn.

Naštěstí jsem si vzpomněl na příběh z dětství, který mi kdysi vyprávěl. Těsně po válce panoval v Nizozemsku docela chaos. Můj otec byl tehdy pozdním puberťákem a vyprávěl mi, že těsně po válce pracoval v distribuci potravin. Hodil ruční granát do Amsterdamsko-rýnského průplavu a lovil, co vyplavalo na hladinu. Použil jsem tento argument jako obhajobu svého přestupku. Pamatuji si, jak se otec rozesmál a dal mi facku.

S řidičským průkazem se svět v mé paměti stal nekonečně větším. Naplněný událostmi, které jste neplánovali, ale které se prostě staly. Staly se vzpomínkami.

Jako když můj kamarád Wim narazil do zadní části auta, které zastavilo na červenou poblíž utrechtského Julianaparku. Jeho CB450 (s kotoučovými brzdami a pětistupňovou převodovkou) zůstalo vzadu, zatímco W. se překulil přes střechu a dopadl před auto. Řidič se tak polekal, že se pokusil nárazu uniknout a ujel. Nakonec skončil vysoko nad W. Pamatuji si, jak se snažil zvednout auto z padlého motorkáře a vytáhnout pacienta zpod něj. Pořád si pamatuji, jak divně vypadala jeho noha...

Pamatuji si Jurreho z BSA. Vždycky měl v kapse kožené bundy lahev Chocomelu. Pokud měl pocit, že se s ním v silničním provozu zachází nespravedlivě, předjel viníka a hodil mu lahev Chocomelu na čelní sklo. „Proč zrovna lahev Chocomelu?“ „Ta se tak pohodlně drží v ruce.“ To je samozřejmě jasné.

Mezitím jsem si našel práci s firemním autem. Musel jsem prodávat nerezovou ocel pro francouzskou firmu. Tehdy ještě vůbec neexistoval automobilový průmysl. Na konci měsíce jste si museli vystavit nájezdy. A byli jste volní jako pták.

Pamatuji si, jak jsem poprvé začal zkoumat trasy z celé řady telefonních seznamů, které jsem dostal z práce. Pak jsem si zmapoval trasy přes města (a tehdy ještě města), kde se nacházely obchody s motocykly. Už jsem jezdil na motorkách, které už byly z módy. Takže – bez kravaty – jsem chodil do těch často malých obchodů s motocykly a ptal se: „Nemáte náhodou nějaké věci na…“ Takhle se prodejce motocyklů zbavil svých lapačů prachu za hrstku guldenů a já jsem za nic sehnal věci, které si teď, o necelých půl století později, musíte koupit za zlato. Nezbohatl jsem na tom. Aspoň ne finančně. Ale jednou mi prodejce motocyklů z – pokud si dobře vzpomínám – Doornu řekl: „Máte smůlu. My jsme ten starý šrot prostě dali do šrotu. Ale máte štěstí: vezměte si, co chcete.“ Podívejte, na to si pamatuji dokonale.

Připočtěte k tomu všechny ty volně plánované dovolené, které začaly: prší. Ale zdá se, že je tam o něco světlejší. Tak se tam vydám. A tak dorazíte koncem dubna v pozdní sněhové bouři do anglické vesnice, kde hlavní atrakcí je dioráma s vesnickou scénou. Zvláštní ale: všichni „obyvatelé“ diorámatu byli vycpaní a úhledně oblečení křečci nebo něco takového. Spontánní výlet do Birminghamu za náhradními díly na Trident se neměl plánovat v prvním týdnu po Novém roce. Když se porouchal doprovodný Bonneville, zachránila nás britská rodina se dvěma krásnými dcerami. Mohli jsme Bonnie opravit v rodinné garáži a přespat. Z toho se staly tři noci... Zima a vlhko během té cesty? Na to nikdy nezapomenu. Vřelé přivítání a pohostinnost Slugdenů? Na to taky nikdy nezapomenu.

Stejně tak setkání s britskými veterány ve Francii, kteří létali při náletech na Sword. Založili si plachtařský klub. Za 5 liber jsem mohl létat v klubovém dvoumístném letadle. Pilot byl štěně klubu. Starší studenti ho nebrali úplně vážně. Protože létal se stíhačkou. Nad Koreou. A to se zjevně nepovažovalo za seriózní létání. Jeden z veteránů nostalgicky vyprávěl, že po německém bombardování letěl nad Rotterdamem a že má dodnes ty nejhezčí vzpomínky na svou předválečnou návštěvu Rotterdamu s prostitutkami – EDIT: prostitutky. Let v rozvrzaném dvoumístném letadle jsem potlačil. Už nikdy. Ale jinak si na tu událost pamatuji, jako by to bylo včera.

Vzpomínky si člověk netvoří. Vzpomínky jsou věci, které se vám dějí. Ale to očividně není obchodní model pro cestovní kanceláře a touroperátory.