Bylo to pro mě jaro – sloup

Každá cesta existuje díky milosti svých zastávek. Tedy také první 'skoro jarní výlet'. Moje Lief vylezla z postranního vozíku zpod svých medvědích kůží, moje jedinečná zimní kombinéza Husky stála na stráži v rohu a šťastně jsme vykročili na plynovou terasu. Po projížďce Vlámskými pláněmi byl čas na něco teplého a tabule hlasitě křičela, že šéfkuchař vytvořil svou místně světově proslulou cibulovou polévku s bagetou a sýrem.

Protože to ve Flandrech není tak velké, objednali jsme si dvě sklenice teplého piva jako předkrm na zahřátí. Pak je legrační místní nedokonalost, která zahrnuje půl litru piva, šest žloutků a čtvrt litru rumu. Plus asi unci cukru. Nyní se blížila jedna hodina a chata byla plná baculatých Vlámů. Byli jsme úplně mezi domorodci. Jedinečný „zážitek“. Každý časopis o tělovém stylu by to miloval. Pak přišla cibulová polévka. Každý dostal velkou nádobu obsahující množství zlatavě hnědé hmoty, která byla právě dostatečně vlhká, aby se při zatřesení nádobou líně pohybovala.

Na té kráse se vznášela, ne, byl tam ještě štědrý krajíc bílého chleba. Všechno bylo bouřlivě posypáno hoblinkami sýra a pak drženo nějakou dobu ve zjevně velmi horké jaderné peci, aby se sýr roztavil. Moje láska ji přijala s grácií. Číšník přede mě úhledně postavil mou porci na autentický plastový neobrabantský kostkovaný ubrus, který statečně trčel a strnule škrobil přes okraj stolu. Sama o sobě docela tuhá látka se zhroutila pod nádobu s cibulovou lávou. Ta krabice se převrátila a regionální top jídlo skončilo v mém klíně plné. Myšlenka ‚Hot Pants‘ nabrala nové dimenze.

Vykřikl jsem bolestí a věděl jsem o popáleninách dost na to, abych se bál o své rodinné šperky. Vyskočil jsem, převrátil dva stoly a vběhl do dámského záchodu. To bylo nejblíže. Mezitím jsem si už rozepnul kalhoty a u umyvadla jsem si stáhl ještě párající se džíny a slipy, abych si oběma rukama šoupl studenou vodu do rozkroku.

Za mnou se ozval výkřik nevinného Vláma, který byl konfrontován s chlupatým obličejem se dvěma buclatými tvářemi, ale bez nosu. Je vždy komické vidět, jak bez zábran reagují Vlámové na katastrofu. A pomáhá víc než málo, když je obětí 'Ollander. Ale je to všechno z laskavosti.

Dámský pokoj byl zaplněn skutečným cílovým publikem. Rezolutně odbarvená hlava kudrnatých vlasů mě popadla za rameno a otočila mě – řekněme obličejem – k publiku. Byli náležitě ohromeni. S tím nejsladším úsměvem na světě paní, která mě právě představila svým vesničanům, řekla: „Páni, vypadá to, jako by si ten malý támhle spálil hlavu. Spatřit! Celá červená! Dám mu pusu na bolest! "Au!"

více sloupce můžete si přečíst prostřednictvím tohoto odkazu.